TOM ODELL

Tom Odell v posledních letech postupně odstraňuje vrstvy a vytváří mimořádně plodné a čím dál zranitelnější dílo, které mluví o křehkosti lidské existence i světa kolem nás. Zvlášť od pandemie a alba Monsters (2021) se jeho písničkářství vyznačuje syrovostí a upřímností, jež oslovila i zcela novou generaci fanoušků, kteří v jeho hudbě nacházejí útěchu a porozumění. Titulní skladba sedmého alba Black Friday se od konce roku 2023 přiblížila k hranici 700 milionů streamů, zatímco znovuobjevený debutový singl „Another Love“ z roku 2012 překročil na Spotify hranici tří miliard přehrání.

S tím, jak se Odell jako autor odvážil pronikat do nejkřehčích a často bolestivých zákoutí své psychiky, se zároveň etabloval jako skutečně výjimečný umělec. To potvrzují i dvě nominace na cenu Ivor Novello za nejlepší skladbu po hudební i textové stránce v letech 2023 a 2024. Pro dnes čtyřiatřicetiletého hudebníka šlo o osvěcující cestu.

 „Věci, které vám přijdou trochu nepříjemné hrát kamarádům nebo rodičům, jsou přesně ty, které byste měli pustit ven – pak má smysl je sdílet,“ říká. „Spoustu věcí v sobě držíme a právě to nás trápí nejvíc. Ne to, o čem mluvíme, ale to, o čem mlčíme. A o tom se snažím psát co nejvíc.“

Ačkoliv se Odell původně prosadil jako britská popová naděje oceněná Brit Award, nikdy ho nepoháněla představa naleštěného mainstreamového úspěchu. „Nikdy jsem se nehlásil do role popové hvězdy a často jsem měl pocit, že mě lidé vnímají špatně,“ přiznává. Tím, že se stále víc soustředil na vlastní vizi a psal hluboce osobní písně o duševním zdraví, vztahu k vlastnímu tělu a dalších tématech, začalo jeho sdělení rezonovat po celém světě – ať už skrze 2,4 milionu sledujících na TikToku, nebo naživo na pódiích. V poslední době doprovázel Billie Eilish na jejím evropském halovém turné a následně vyrazil na vlastní sérii intimních koncertů.

„Pomáhá to zmírnit pocit existenciální samoty,“ vysvětluje, proč jeho hudba tolik rezonuje. „A to je něco, čím si všichni procházíme – společně.“

Se svým sedmým studiovým albem vytvořil Odell nahrávku, která tuto empatickou a absolutní upřímnost plně ztělesňuje. Dívá se na rozbitou krajinu dnešní roztříštěné společnosti, nachází v ní dystopii a beznaděj, ale zároveň – a to zásadně – i záblesky krásy a naděje.

Album A Wonderful Life vznikalo během devíti měsíců roku 2024, na cestách v autobusech a vlacích, daleko od stabilního domácího zázemí, které si Odell vybudoval. Více než kdy dřív bylo pilování textů skutečnou prací z lásky.

„Každý řádek jsem donekonečna ladil,“ přikyvuje. „Každý den, v letadle, ve vlaku, pořád dokola. Jsem trochu posedlý – a ta posedlost je asi ta nejhorší část mě samotného. Část, za kterou bych klidně zaplatil terapeuta, aby mi pomohl se jí zbavit. Ale je to taky ta část, která se nevzdává písní.“

Výsledkem jsou jedny z nejpřímějších a emočně nejsilnějších momentů jeho dosavadní kariéry. Částečně jako okamžitá reakce na tíživý zpravodajský koloběh a „pocit, že svět skoro každý týden nějakým způsobem končí – což pro některé lidi skutečně platí“, se Odell snaží tuto směs beznaděje, frustrace a bezmoci destilovat do skladeb, jako je jemně povznášející singl „Don’t Let Me Go“. Ten otevírá téma „děsivosti“ sociálních sítí, ke kterému se album opakovaně vrací.

„Možná jsme nemocní / nemocní až v kostech / usmíváš se a koukáš do telefonu / město se plní kouřem,“ zpívá v jednom z klíčových veršů – inspirovaném videem, na němž lidé ve vlaku bezstarostně scrollují, zatímco se venku odehrává apokalypsa. V písni „Why Do I Always Want The Things I Can’t Have“ pak nad jemnými klavíry zpívá: „Zírám do obrazovek, bolí mě oči / ztrácím víru v tenhle svět, který tvoříme.“

„Pro mě to vystihuje odpovědnost – že jsem za to zodpovědný stejně jako ty nebo lidé s obrovskou mocí,“ vysvětluje. „Nesnáším čisté obviňování. Až se na tuhle dobu někdo podívá za třicet let, budeme za svět, ve kterém žijeme, zodpovědní všichni. Přesto jsem pořád docela optimista. A myslím, že pokud má člověk v něco věřit, tak v sebe – protože jsme se dostali až sem.“

Titulní skladba „Wonderful Life“, která se pomalu rozvíjí od meditativního tempa k mohutnému crescendu, tuto víru obrací dovnitř a nachází útěchu ve ztišení a drobných každodenních momentech. „Prayer“ se pak obrací k dětské postavě – možná k samotnému autorovi – a nabízí útěchu i reflexi.

„Objetí mladší verze sebe sama je hezká věc, když se k ní dokážete dostat,“ usmívá se. Intimní a hřejivá produkce napříč celou deskou umocňuje pocit, že k vám Odellův hlas mluví přímo; že se natahuje ruka. Album bylo nahráno ve třech londýnských studiích, kompletně živě s kapelou, s nástroji „přes sebe přetékajícími“, aby si zachovalo lidskost a přirozenost."

Akusticky laděná „Don’t Cry, Put Your Head On My Shoulder“ je toho dokonalým příkladem – vypráví o příteli zmítaném problémy a o složitosti pomoci druhým. V písni „Ugly“ pak Odell bez jakékoliv stylizace zpívá:

„Nechceš se mě dotknout / nechceš se mnou spát / protože jsem ošklivý.“

„O vlastním podivném studu za své tělo jsem nikdy moc nemluvil. A říct to takhle v písni je strašně nepříjemné,“ přiznává. „Ale když to řeknete, je to zatraceně silné. Ugly je zkoumáním toho, jaké to je být člověkem – dívat se na svět a mít pocit, že všichni ostatní jím proplouvají s lehkostí, zatímco samotné žití je chaotické, těžké a vůbec ne hezké.“

Možná je překvapivé slyšet takto syrovou píseň od hudebníka, který je na vrcholu kariéry a oslovuje dosud největší publikum. Odell ale dává přednost otevřenému pojmenovávání složitostí života před budováním tajemné popové persony. Na A Wonderful Life vytvořil album, které hledá porozumění v lidské existenci – takové, jaká skutečně je: nepořádná, rozporuplná a nikdy jen jedna věc.

„Přál bych si to celé zabalit do jedné hezké věty o náladě a poselství, ale tyhle písně jsou pravým opakem,“ uzavírá. „Žít a psát o tom upřímně je teď zásadní součástí mého života. A pokud mám nějakou povinnost, tak jen tu, v tom pokračovat.“
 

V pátek 19. června na Metronome Prague 2026